Samota je online

31. března 2020 v 0:23 | tzk
"Nepamatuji si, kdy naposledy mě někdo obejmul."

"Jsem celoživotní "forever alone", nebo jak tomu dnes děcka říkají. Dělí mě už jen pár let od toho, abych byl 40letý panic bez přátel, který nikdy neměl rande a nikdy nikoho nepolíbil. V téhle fázi života už jsem si na to zvykl. (...)"

"Komentuji tady v naději, že si někdo všimne mé existence. Takhle jsem osamělý."


Tohle nedává smysl. Žijeme v nejpropojenější době, jakou si člověk může vůbec představit. Od kontaktu s ostatními po celém světě nás dělí takřka několik sekund.
Výroky výše jsou odpověďmi na vlákno z redditu. Otázka zněla: "Jak moc jsi osamělý?" U vlákna se nachází skoro 7 tisíc odpovědí, kde jakoby se lidé skoro předháněli v osamocenosti.

Je to tragédie.

Lidé jsou společenští tvorové. Nedovedou tolerovat izolaci. Ne nadarmo se říká, že samotka je jedním z nejhorších způsobů, jak někoho potrestat. Jen velmi málo lidí dovede žít skutečně poustevnickým životem, jen málo lidí si vystačí sami se sebou. Proč? Věřím tomu, že je to mimo zjevné vrozené společenské potřeby dnes násobeno i tím, že je nám neustále vštěpováno, co všechno "potřebujeme" k šťastnému životu. Každý den jsme tím bombardováni. Na sociálních sítích. Ano, přesně tam, na místě, které mělo lidstvo semknout a podporovat mezilidské vztahy.

Osamocenost nevzniká tím, že by byl člověk hodně sám, nýbrž se vyvíjí z neadekvátních intimních propojení a nevyřešených konfliktů - a to ve vztazích s ostatními, ale i ve vztahu člověka sám k sobě. Vztah k sobě samému je stejně důležitý jako vztah k ostatním, ne-li důležitější, protože u vlastního sebevědomí a sebehodnocení začínají veškeré ostatní vztahy.

A tady možná začíná problém autorů úvodních citátů, tady možná začíná problém mnohých z nás. Nelze navazovat zdravé vztahy, pokud máte pocit, že si je nezasoužíte. Pokud si myslíte, že když lidé zjistí, jací jste, postupně se od vás vzdálí. Protože "všichni to tak zatím udělali, všichni mě nakonec opustili" - toto je motiv, který se mezi osamělými komentáři objevuje často. Podíváme-li se na to zcela racionálně - pokud jdou od vás všichni pryč, je chyba ve všech nebo ve vás?

Toto je špatně.

Pokaždé, když si na internetu přečtu něco podobně zoufale osamoceného, ve skrytu doufám, že si tyto lidi najdou dobré přátele, partnery, někoho, kdo je vytáhne ven, do baru nebo do kina. Protože tito lidé se schovali do bezpečí internetu, žijí tam, zaháčkovali se v síti. Internet pro ně představuje bezpečné místo. Skrz virtuální clonu schovávají svoji pravou, raněnou identitu. Skrývají se pod uživatelskými avatary a přezdívkami, internet jim umožňuje spojit se s různými lidmi napříč světem, s takovými, kteří jim "jako jediní rozumí". Protože se nachází ve stejné situaci:

Jsem nepochopený. Svět je proti mně.

A přesně takto je vytvořena aliance nepochopených. Příliš mnoho nepochopených, unikátních, komplexních jedinců. Zoufalství je zde koncentrováno tolik, že by se dalo krájet.

"To, že jsi unikátní, ještě neznamená, že jsi užitečný."

Problém ale tkví přesně v tomto zaháčkování na rádoby bezpěčném internetu, na sociálních sítích. Jakmile si jednou zvyknete na to dostávat svoji emocionální podporu a ocenění z virtuálních palců a komentářů, je těžká cesta zpět. Proč? Protože dostat takové ocenění je mnohem jednodušší, než dostat ocenění od ostatních v reálném světě. Už jen proto, že lidi nejsou zvyklí se vzájemně oceňovat, všímat si snahy druhých. Je jednoduché kliknout na palec nahoru, je jednoduché napsat komentář. Není jednoduché vyslovit nahlas upřímnou pochvalu. Není jednoduché všímat si snahy druhých.

Pokud člověk používá sociální sítě jako náhradu za mezilidské vztahy - pokud na nich stráví komunikací s přáteli více času, než stráví komunikací s přáteli v reálném životě, pocity osamělosti se prohlubují.
Troufám si tvrdit, že moje generace už je lehce přizpůsobená fungování na internetu. Chatování s kamarády se pro nás stalo tak běžným a přirozeným, že s tím dovedeme účinně zacházet. Ale znamená to, že už to nijak neovlivňuje naše pocity osamění?

Nihilistická mládež

Když mi bylo 14, zrušila jsem si facebook. Do té doby jsem na něm trávila veliké množství času. Tolik, že nikdo nevěřil, že bych si ho mohla zrušit. A i když jsem to doopravdy udělala a vymazala svůj účet, říkali mi, že se do dvou týdnů vrátím.

Bez facebooku jsem byla rok - dokud jsem necítila potřebu si účet opět založit primárně kvůli škole.
Byl to rok jako každý jiný. I bez sociálních sítí si člověk najde mnohé způsoby prokrastinace. Rozhodně tento počin nevyřešil žádný z mých tehdejších problémů. Řešením není v žádném případě rušení si účtů na sociálních sítích. Řešením je přemýšlet. Přemýšlet nad časem, který sociálním sítím věnujeme. Vzdělávat se. Hledat příčiny vlastní osamělosti a postavit se jim. Postavit se vlastním strachům. Pracovat na sobě. Používat sociální sítě jako to, čím mají být - nástroji. Ne jako pramen života, ne jako náhradu za svět. Displej nám svět nenahradí. A my svět potřebujeme stejně jako svět potřebuje nás.

tzk

 

Kam dál

Reklama